Domů
10.10.2011
Konec jedné éry?
V poslední době se mě v (pro mě nečěkaně) podobným způsobem dotkly dvě nepříliš související věci. Kdo mě zná, jednu z nich by po určitém napovídání lehce uhádl – ano, skutečně jde o prezidentův svatováclavkský projev. Druhou věcí pak je úspěch písně Půlnoční od Václava Neckáře u spousty lidí, od kterých bych to nečekel, přesněji řečeno u kterých bych čekal schopnost toto dílo rozpoznat jako mělký kýč. A proč se mě tyto věci dotýkají? Až na základě těchto dvou věcí jsem si uvědomil, jak moc mi bylo milé, když Církev stála mimo mainstream, dokonce proti němu, a jak málo se mi líbí jejich sbližování.
Asi si řeknete, že bych měl být rád, když čímdál více lidí, ba dokonce samotný apoštol liberalismu, "přilézá ke křížku", případně že se čímdál více lidem líbí duchovní píseň. Ano,pokud to vezmu objektivně, jsem rád. Ale srdce se bouří, protože v obou případech cítí když ne pokrytectví, tak přinejmenším povrchnost.
Ad. projev a jeho přijetí: Ačkoli, jak poznamena sociolog Hampl ve svém blogu, liberalismus a víra se nevylučuji, ba co víc, liberalismus víru potřebuje (i když tady si myslím, že se tato potřeba týká spíše disciplíny a systému hodnot z víry vyplývajících), v tomto konkrétníjm případě tohoto konkrétního projevu tohoto konkrétního člověka se nelze ubránit pachuti, ať už z nijak nevysvětleného posunu od "církve-něčeho ja zahrádkářského spolku" k "církvi-strážkyni hodnot", či z kázání o rodině v kontrastu s téměř na odiv dávanými ú-lety od ní (nebo se snad řečník vidí v kolegovi Silviovi?). Ale i kdybych si řekl, že je řečník "jen člověk" a toto mu ve své mravokárnosti odpustil, je tu horší věc, a tou je veliké pokušení "vždy se s císařem nějak dohodnout", kterého jsme při agresivním českém husito-ateismu, který byl od počátku Československa jakousí skoro státní doktrínou, dosud byli ušetřeni. Řekl bych, že k nezdravým kompromisům jš nakloněna většina lidí a čím méně příležitostí k nim tím lépe – trochu se bojím, pokud tyto příležitosti přijdou, jestli je ustojíme.
Ad. píseň a její přijetí: Osobně jsem si už zvykl, že při téměř jakékoli diskusi s ne-věřícím a někdy i s ne-katolíkem dříve nebo pozdějí padne některý z jiráskovsko-nejedlovských argumentů typu pálení knih či reformátorů, hromědění majetku, politických a mocenských ambicí či podobný a diskuse v podstatě končí. Být proti (zejména katolické) církvi je u nás tak hluboce zakořeněný postoj, že se jeho nositelé možná ani neuvědomují, že by to celé mohlo být i trochu jinak. Když ale teď vidím, jak se i jinak soudní lide dojímají nad plochým textem na triviální duchovní téma, tuším změnu. On ten trend vlastně tvá už delší dobu, viz například velký úspěch Ježíše Krista Superstara, který se ovšem ještě dá chápat jako protest proti církevnímu chápání (viz akcent na vztah s Magdalenou či "chápající" pohled na Jidáše). "Půlnoční" je ale jiná. V ničem neprostestuje, všechno bere, nedivil bych se, kdyby ji Mistr tyto Vánoce provedl v některém svatostánku (ze kterého bude pochopitelně vysílán přímý přenos). Pod vlivem Písně jistě tyto Vánoce do kostelů přijde více lidí, z nichž někteří, poslušni mravnímu apelu textu, možná přijdou i jindy než jen na Vánoce. Nejspíš vznikne album duchovních písní Mistrem interpretovaných a další Mistři se přidají...
Ale odhlédněme od mých pocitů ztráty výlučnosti a distance, ze které jsem mohl pohodlně kritizovat. Samozřejmě, tak strašné to není. A aAsi je lepší, když se někdo o "tyto věci" jakkoli zajímá než když pro něj neexistují. Já se jen bojím, abychom nenaletěli, ať už vypočítavým politikům nebo komerční kultuře, neboť obojí se vždy rádo chopí čehokoli, kam směřuje pozornost lidí.
Komentáře
Přidání komentáře...